Spomienky.

    Humpolec a prvé školy..

    Až do mých asi patnácti let jsme byli v Humpolci každým rokem v červenci a srpnu, někdy i jindy. Bydleli jsme u dědy a babičky Havelkové na Kasárnech, naproti fabrice J. F. Jokl. Rodiny jsme tam tehdy měli ještě dost: na Lnářské bydlel praděda Adolf Havelka, nad pekařstvím Viléma Drbala bydleli strejda Pepa a teta Emilka Nechanická, na Sluníčkově strejda Gustav Havelka s jeho hezkou ženou Andou. Dole na Pražské bydlel strejda Gustav Škrába, jeho dcera Otka (moc hezká žena) s mužem Frantou Štěpkem; s jejich synem Lubošem, ženou Libkou a celou jejich rodinou jsme ještě pořád ve styku. V obchodě pracovali manželé Petříkovi, Jarda a jeho hezká a tlustá žena, se synkem Pavlem – tuze fajn lidé!

Z kluků kolem Kasáren jsem se hrával s Jardou Vazačem, Karlem Suchým, Trnkou; na Nerudově ulici, kam se babička Havelková přestěhovala když děda Havelka zemřel, to byli Franta Dušek a kluci Kubíčkovi, zejména Olda. A pak jiní, jako kdy, z celého Humpolce: Olda Městek, Kordovský, Balcar, Hůla, Kulík, atd.  S hodně klukama jsem pracoval na různých brigádách, zejména na JZD na Nerudově, naproti silnice do Jiřic (vedoucím  tam byl paťatý pan Vrána). Sváželi jsme obilí z polí nad Nerudovou (paneláky tam tehdy nebyly), točili jsme klikou na vějičce, vázali konopí do snopů vedle silnice na Trucbábu, a jiné práce. A hezké holky: sestřenice Krasava Nedvědová a její kamarádky, tuze hezká Božka Šimková, holky Kostkubovy, Jarka Holubová, Marjána Vaňhová, Růženka Kubínová. Že mi tehdy bylo 12-15, každá jedna z těch holek se mi vryla do paměti, a zůstává tam dodnes, když mi je už přes sedmdesát… Přes bratránka Jardu Nechanického jsem znal Honzu Příborského a Květu Mazákovou; přes Jardu jsem taky hrával tenis u Cihelny, ale na jména odtud se už nepamatuju.

    Taková kamarádství netrvávala dlouho. U dětí to vždycky chvilinku trvá než se sčuchnou, a když se to rozběhlo jsem už za pár týdnů na deset měsíců zmizel. Potíže byly i s jazykem. Což o to, česky jsem uměl, ale humpolecký přízvuk ze mne za těch deset měsíců vypáchnul a vždy jsem musel začínat zeznovu.

    Děda Havelka, ruský legionář, měl spoustu zajímavých knih. U něj jsem přečetl knihy o ruské “anabasi” legionářů, Švejka v žlutém vázání (i s Vaňkem), Tisíc a jednu noc, Alenku v říši divů, různé verneovky, Brehmův život zvířat, ruské pohádky v českém překladu, a mnoho jiných. Děda si nechával vázat tehdy populární časopisy Výběr a Zdroj, v nichž bývalo hodně zajímavého počteníčka. Děda byl náruživý hudebník a dodnes si po něm schovávám jako rodinný poklad dva hudební nástroje: housle Stainer, a violu s nálepkou Stradivari (napodobeninu sice, ale přes 110 let starou). Jeho žena, bába Havelková, byla vášnivá houbařka, a s ní jsme chodili na celodenní výpravy třeba na Brunku, ale nejvíce za Trucbábu, někdy až do Želiva. Na její vaření si take s oblibou vzpomínám, houbové polévky, omáčky a omelety, různé borůvkové bublaniny,  atd.

    Praděda Havelka sepsal vzpomínaní na svoje povoláni, které bylo laskavě zveřejněno na internetových stránkách Humpoláka pod názvem Soukenictví v Humpolci  http://www.humpolak.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4343&mode=&order=0&thold=0

    A rodina dnes? V Humpolci nikdo! Dnes je tam všechny, jednou za pár let, chodím navštívit  – na hřbitově (jejich hrob byl v roce 2015 znesvěcen, rozkotán a náhrobní kámen zmizel)…

Do školy som začal chodiť najprv do materskej na Tehelnom poli (ja som v hornom rade šiesty zľava. Podomnou stojí Eva Dohňanská, prekrásne dievčatko vtedy, aj dlhé roky potom, ako som ju tu a tam vídával v Bratislave):

Tu na fotke je ma vidieť ako blonďáka nad pánom učiteľom/riaditeľom Vágnerom. Dievča s mašlou medzi nami dvomi je Anka Duchoňová, s ktorou som chodil do rôznych škôl s malými prestávkami od začiatku až do maturity:

Nepamätám sa na všetky ich mená: v hornom rade uprostred Chorvát, vedľa počerný Kovačič (pozor, bitkár!), blonďák Tóno Mišík (dobrý chlapec, a mal pekných rodičov) a krpatý Pongrác (divoký bitkár, pravdepodobne bez kolieska či dvoch  kdesi pod čapicou!); pod nimi zľava Milan Jergeľ, Milan Dobrotka, Cimra, Ďurček; a pod nimi sa na dievčatá, okrem Anky, nepamätám; sediaci iba Edo “Ficko” Gábriš a Julka Duchoňová (roku 2013 som Anku našiel na internete: vydatá za spolužiaka Ivana Stredánskeho, spokojná, s deťmi a vnúčatami. Raz-dva razy sa mi ozvala, potom sa odmlčala).

Bývať som musel s rodičmi; prvý ročník som vydržal ako-tak, ale stále ma to ťahalo na Račiansku a tak od druhého ročníka som už chodil od starých rodičov z domu na Račianskej do ľudovej v Dynamitke. Mená spolužiakov, ako mi uviazli v pamäti: Raisinger, Franci Kruml, Pal’o Schickhofer, Lošonský, Kuchárik, Miro Wittgruber, Ivan Jendek, Jany čeglej, Tóno Kanis, veľmi pekná Blanka Csibová, aj prekrásna Vierka Ďurďovičová. Tej som napísal svoj prvý zamilovaný list v živote. Odpovedala mi!, a na jej písomnú odpoveď sa dodnes pamätám: „Karolko, si krásny ako jabĺčko červené, ale zlý ako čert“. Múdra odpoveď od asi 7 – 8-ročného dievčaťa (podľa mňa ženy sa rodia; chlapcom chvíľu trvá než sa z nich stanú chlapi)…

Riaditeľom tam bol láskavý starý pán Ján Vojtek, objavoval sa tam aj jeho syn. Učiteľkami tam boli Vančeková a Hermanová, obe dosť tuhé a prísne dámy, a ku koncu nás učieval (vraj) nedávny partizán Ján Ďurové (“škuľavý apoštol”: škúlil totiž, a mal aj bradu, čo v tom čase bolo medzi chlapmi dosť neobvyklé). Hodne bolo aj náboženstva, z neďalekého kostolíka tam chodieval farár a učil nás. Zaujímavé že na toho farárika sa vôbec nepamätám, hoci, okrem hodín náboženstva, som mu aj občas miništroval pri omši, ba raz aj niesol akúsi ozdobu pri každoročnej “prosecii” po uliciach Dynamitky (v knihe Viery Obuchovej je zmienka o tej škole, aj o kostolíku, ba aj o farárovi – nepomohlo, aj tak sa na neho nepamätám).